Rozhovor s Tatianou Kubicovou:

Kde jsi vyrostla a co tě tam nejvíc ovlivnilo?

Žila jsem v horách, v malé vesničce na středním Slovensku.
Moji rodiče měli malou farmu. Žili jsme si tak spokojeně ve vlastní bublině. Asi se nedá říct co mně ovlivnilo nejvíc. Bylo toho hodně. Moji rodiče, sestry, kamarádi, příroda, zvířata no všechno.
Až v dospělosti jsem si uvědomila, že jsem žila takový vědomý život v nevědomí.
Vlastně jsem si uvědomila, že často se vracím a stopuji svoje pocity z dětských časů. Když sem chodila na střední školu často jsem sedávala se spolužáky na schodech a rozebírali jsme jejich životní příběhy. Bylo to tak přirozené, že mně nikdy nenapadlo, že to ostatní lidé mají jinak. Jak lehce se to dělá v nevědomí. Neuvědomovala jsem si, že je to můj dar. Jenom jsem dělala to co jsem uměla.
Pak jsem vyměnila vesnici za velkoměsto Vídeň. Strávila jsem tam cca 15 let nikdy mi město nepřirostlo k srdci ale stala se tam jedna důležitá věc. Popřela jsem samu sebe. Můj život se začal pomalu řítit dolů kopcem.
A mně už nezbývalo nic jiného jen nastoupit na cestu duše vědomě.

„Život tě nakonec stejně vrátí tam, kam patříš.“

Nyní žiji na samotě obklopená přírodou. Vrátila jsem se zpět do starého života, který jsem znala a ve kterém jsem byla šťastná.

Jak ses k průvodcování dostala?

Já jsem se k tomu vlastně nikdy nemusela dostat – byla to součást mě už od narození. Přirozeně jsem s tím žila a ani jsem netušila, že to ostatní mají jinak. Můj přístup i odpovědi na otázky byly zkrátka odlišné.
Dokázala jsem odpovědět, ale zároveň jsem věděla, že ty odpovědi nejsou moje.
Naše duše spolu komunikují a když jeho duše něco potřebuje, řekne mi to. Vrátím tuto informaci zpět. A když tomu ten člověk naslouchá, dokáže to i uskutečnit.

Vedl mě k němu samotný život. Život je pro mě věda a vždy jsem ráda hledala podstaty příběhů, které mi do života přicházely. Přitahovali moji pozornost tím, že jsem začala třeba potkávat lidi, jejichž chování bylo stejné a vyvolávali ve mně stejný pocit. Tak jsem si uvědomila, že mně moje duše chce něco naučit a položila jsem jí otázku. Co mě chceš naučit? A vždy když jsem jí položila, spustila se lavina uvědomění a poznání.
Když jsem dosáhla uvědomění přineslo mi to svobodu do mého života a poznání mi přineslo jasnost.

Sama jsem se ocitla v situacích, které byly těžké a já ztratila pozornost k svému životu, čímž jsem přijala roli oběti. Když jsem tam stála a nevěděla co dělat, nevěděla co je a není správné. Bezmocná a zoufalá s vědomím že nikdo mi nepomůže. Samozřejmě, moje rodina mně podporovala a stála vedle mě. Chtělo to něco jiného, postavit se do vlastní vnitřní síly. Uvědomit si že pokud jsem oběť tak jen protože tam sama chci stát a přestala jsem spolupracovat se svou duší, která mně nemůže vést, protože já jí neslyším a nevidím cestu. Bylo to jak když padne mlha a já neviděla krok před sebe.
Když jsem si uvědomila že nechci pocity které jsem tehdy cítila, nezůstávalo nic jiného než přijmout zodpovědnost. Přestat se litovat a topit v bahně. Najít světlo odrazit se od dna a v plný síle vyplout na hladinu. Nádech a tvořit si svůj život sama.
Začala jsem naslouchat duši a vydala jsem se na cestu duše. Odhalovala jsem tajemství života, jeho řád a hledala rovnováhu a funkčnost. Když jsem na cestu duše nastoupila vůbec jsem nevěděla co mě čeká ale to nebylo důležité.
Důležité bylo, že mi to dávalo smysl a začala jsem rozumět tomu proč se mi děje to nebo ono. Co změnit, aby moje pocity byly takové, abych mohla upřímně říct třeba cítím vnitřní klid, nebo vděk, pokoru…..

Vzpomeneš si na nějaké silné okamžiky v životě, které ti daly uvědomění?

Nejsilnější (teda nejbolestivější ) uvědomění bylo když jsem pocítila dotek nefunkčnosti systému.

Proč si myslíš, že lidi mají nemoci?
'
Protože jim jejich duše dává najevo, že mají něco ve svém životě změnit, že nejsou na cestě duše. Nejsou v souladu sami se sebou. Protože si něco vyčítají nebo vyčítají něco někomu jinému. Nežijí v rovnováze.

Jaké chyby tě nejvíc naučily?

Co je chyba? Proč nazýváme něco co nás něco naučí chybou?

Co byl zlomový okamžik nebo rozhodnutí v tvém životě?

Nejdůležitější rozhodnutí v mém životě bylo: Vzít svůj život do vlastních rukou a začít žít. Najít svojí podstatu. Navrátit se zpět k úctě, pokoře, upřímnosti, jemnosti, laskavosti, důvěře……

Co nám může dát vědomý život?

Vědomí život nám dává to co hledáme. Když hledáme vědomě třeba rovnováhu tak jí nalezneme.

--------------

Rozhovor s Alenou Mandíkovou:

"Táňa mi přišla do mého života v pravou chvíli. V bodě kdy jsem ve svém životě prožívala neobvyklý zmatek v pocitech a v bezmoci. Došla jsem do zlomového okamžiku, ve kterém jsem pochopila, že s tím musím něco dělat. Postavit se sama za sebe a znovu projevit své vlastní já. Uvědomění, že se mi situace staly abych něco pochopila, abych pochopila jak jsem na ně reagovala a i přes své hranice neustále ustupovala až do bodu, kdy už nešlo nikam uhnout. Stála jsem tam zlomená a duševně nahá. Táňa mě posouvala kupředu v znovuobjevení sama sebe a svých hodnot, abych vyléčila své zraněné srdce a duši. Za to jsem ji nesmírně vděčná. Proto jsem se rozhodla spolu s ní sdílet tento dar, její dar uvědomění veřejnosti. Pro mnohé může být setkání s touto pravdou obrovskou úlevou a silným impulzem k vnitřnímu růstu. Ne každý je však na tyto pravdy připraven. Pravda totiž je uvnitř nás a schovává se tam roky. Ale věřím, že pokud jste sami připraveni, jste připraveni i na Táňu, aby vás provedla vaším životem a ukázala směr žít svůj život vědomě."